pátek 5. listopadu 2010

Prokletý osud - ukázka

Dnešní typicky depresivně podzimní dny vybízejí k četbě. Co třeba malá ukázka jednoho neškodného úplňku.
Více naleznete v knize Prokletý osud.

Najednou jsem zpozorněla. Mezi stromy ostrůvku jako by se cosi pohnulo. Zadívala jsem se pozorněji. V tu ránu jako bych vystřízlivěla. Stín. Určitě. Pod tím stromem je stín postavy. Snažila jsem se soustředit na to jedno podivné místo. Najednou jsem na okamžik zahlédla téměř jasně dvě dlouhé, chlupaté nohy končící švem krátkých béžových kalhot. Jako by i tomu měsíci byl ten stín podivný a tak jej na malou chvíli osvítil svým paprskem. A místo se zase zahalilo tmou. Ale byla jsem si jistá. Byl tam člověk.

„Jenže, proč by někdo stál v noci na palouku pod stromem? To přece nedává smysl,“ snažila jsem se uklidnit.
"Pod vlivem svého nočního opojení jsem si zřejmě spletla nohy laně a člověka.“
„Jo, noční opojení! Blbost! Normálně seš opilá, přiznej si to. A tam pod těmi stromy je to určitě nějaká laň.“
„Laň jo? A odkdy chodí laň po dvou?“ hádaly se obě mé poloviny a já v téhle chvíli zaujímala značně neutrální postoj. Jen jedno jsem věděla naprosto přesně: děsně se bojím.
Zase! Zase se to pohnulo. Stín se najednou zúžil. Vypadalo to, jako by se snažil splynout s okolím. Zdálo se, že pod dubem před chvílí opravdu něco vysokého stálo. Něco, nebo spíš někdo?
Vše ostatní jako by se najednou zastavilo v mezičase a nepohnul se ani jediný lísteček. Kdyby se v tom momentu chtěl rozlétnout pták, pravděpodobně by zůstal viset ve vzduchu se zeširoka rozepjatými křídly. Začínala jsem být pořádně nervózní a roztřesená. Přesto, že mi srdce začalo bušit rychleji, dala se do mně pořádná zimnice a zuby o sebe začaly cvakat v rychlém staccatu. Sesunula jsem se do křesla a rozklepanýma rukama jsem se zabalila do přehozené deky. Pevně sevřela její konce, až mi zbělely klouby. Očima jsem se zastavila na lahvi s amaretem. Možná, že trochu pití bude úspěšnější než teplá deka. Natáhla jsem se na stůl pro sklenku, z lahve dolila amareto a naráz jsem ho překlopila do sebe. Studený nápoj se změnil v horkou lávu, která cestou po těle vytvářela příjemné teplo, jež na mě působilo jako protistresový balzám. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a pomalu vydechovala: „Jen klid holka, klid. Jsi doma. Dveře jsou zamčený, okna na kličku, klid. Nikdo se sem přece nepohrne. Co by si taky tady vzal, že? Není o co stát.“
....

PROKLETÝ OSUD

Co je to samota? Možná jste na tom někdy byli právě tak jako hlavní postava. Téměř čtyřicetiletá knihovnice Marcela žije pouze se svým kocourem v malém domku za městem. Její celý život tvoří knihy. Ne že by jí to stačilo. Určitě ne. Jenže ona rezignovala. Časy spojené s hledáním pana Božského jsou pryč. Ona má svůj bezpečný svět zprostředkovaný knihami. Život se jí začne měnit s příchodem jistého muže do knihovny. Od té doby se začíná dít spousta zvláštních věcí, přicházejí podivné obálky s ještě nejasnějším obsahem. Je to pouze náhoda, nebo vše souvisí s oním mužem, který se jeví jako velmi příjemný člověk? Našla Marcela svého partnera pro život? Možná jsem měla... je časté, velmi charakteristické vyjádření hlavní hrdinky.
Formát po ořezu: 130 x 195, 200 stran, vázaná, ISBN 978-80-7268-756-5, 220,- Kč
Knihu si můžete koupit na stránkách Vydavatelství AKCENT.

Žádné komentáře:

Okomentovat